Ayky.org - agility Blog

Agilitní rok pro mě vždy končí účastí na největším svátku agility – Mistrovství světa. Je to úžasná akce a zcela paradoxně se především zde naplňuje heslo „Agility is fun“. Proč paradoxně? I když vždy všem jde o hodně, tak se disk nebere jako konec světa, ale naopak se vytleskává dobíhající dvojici, obecenstvo odmění jakýkoli povedený kousek – např. náběh do slalomu nebo rychle zvládnutou zónu. Letos se stalo, že švédskému large týmu se zranili dva psi. Během závodu vystoupila Jenny Damm (mistr světa z Porta), omluvila se a vysvětlila, proč nemůžou startovat – celá hala ji odměnila velkým potleskem. V přestávkách se hrajou diskohity, a kdo chce, tak tančí. Letos byl výběr hudby velmi omezený a některé pecky jsme slyšeli i 4× za den. Mistrovství je také velkou přehlídkou roztodivných oblečení, klobouků a čepic. Naprosto dokonalí byli japonci, resp.japonky – divačky byly oblečeny v tradičních japonských oblecích a některé závodící japonky měly krásné úborky s vysokými podkolenkami… Prostě je to i velká podívaná.

A vše to začalo oficiálním tréninkem. Seděl jsem tam celý den a sledoval, jak k tomu jednotlivé státy přistupují. Pro mě naprosto zásadní zážitek – vidět jak trénují legendy Linda Mecleburg, Greg Derrett a vůbec Angličani, Němci, Američani, Francouzi, Itali a další. Troufám si tvrdit, že kdo to neviděl, viděl jen půl (no možná trochu víc…) mistrovství. Už na tréninku na mě udělali největší dojem Němci – Florian Černy a především Silas Boogk. To, co předvádí, je agility z jiného světa – jeho běh je dynamický, pefektně technicky zvládnutý, pes má obrovský drive, pro mě zážitek číslo jedna a v duchu jsem si řikal – proto stálo za to sem přijet. Ještě se vrátím ke vzpomínaným legendám Gregovi a Lindě. Oba jsou asi nejuznávanější osobnosti, co se týče metodiky tréninku, a že to umějí i v praxi, stále potvrzují, ale musím zdůraznit, že oba mají už starší pejsky a rychlostí už nejsou nej.

Samotné závody jsou dlouhým a někdy pro diváka unavujícím maratónem. Vše se ale mění v okamžiku, kdy se bojuje o medaile. Trošku předběhnu a napíšu, že jednoznačně nejúspěšnější výpravou se stalo Švýcarsko a to počtem získaných medailí i bodovým vyjádřením, hodnotíme-li prvních 6 míst.

Hodnocení zemí

Dle získaných medailí:

Dle umístění:

Z tabulky je zřejmé, že první místa obsadily tradiční agilitní velmoci a je skvělé, že ČR mezi ně patří!

V mých předešlých příspěvcích jsem se vyjádřil o naději družstva large – šesté místo je pěkné, já jsem očekával ještě víc. Jasný důkaz je 2. místo v jumpingu. Možná je to i tím, že všechny psy znám hodně dobře (se třemi jsem trénoval a čtvrtá je členkou mého klubu), a proto si mohu dovolit napsat, že i složení družstva mělo být jiné. A vy mně můžete odpovědět, že po bitvě je každý generál…

Družstvo medium dosáhlo výborného výsledku – 5.místo, stejně jako Martina Klimešová v jednotlivcích – 10 místo. V internetových diskuzích několikrát zazněla otázka, proč dopadli naši v jumpingu large až 44. resp. 50.? Odpověď by mohla být: nestačili rychlostí. Jsem přesvědčený, že to bylo jinak. Po dlouhé cestě – pondělí až úterý, ve středu hodinový trénink, ve čtvrtek intenzivní 20 minutový trénink – výsledek – v pátek Bára a Blonďa předvedly bezchybný ale unavený běh. Na Rohana by asi únava tolik nepůsobila, ale tady zapůsobila možná Honzova nervozita a nekoncentrovanost.

O mistrovském titulu Adélky bude určitě hodně napsáno, za sebe mohu jen dodat, že i když znám její běhy, vždy mě překvapí, jak vše řeší s velkou suverenitou a sebevědomím. Její výkon měl v Norsku velký ohlas.

V Norsku jsme prožili i další zážitky, spali jsme u krásného jezera (dlouhého 100 km!) v dřevěné chatce, která byla téměř luxusně vybavená (s myčkou nádobí). Další zážitek všem připravila Silvie Trkman. Svým pojetím agility je naprosto nedostižná. Pokud bychom brali jen čas, tak by měla v součtu náskok na druhého skoro 6 vteřin! I díky jejímu pohodovýmu až lehkovážnému stylu přišla ve finále ke dvěma chybám (zóny). Silvie je osobnost, která obohacuje svět agility.

Úplným finále celého mistrovství je agility large. Největší konkurence, největší vyrovnanost, při rozhodujících bězích ticho jak v kostele a potom buď vytleskávání (disk) nebo ovace. Letos nejlepší po jumpingu tlak neustáli a uspěli týmy útočící zezadu, posuďte sami – první Sandra Ulmer z 10. místa, druhý Florián Černý z 15. a třetí Světlana Tumanová z 23. místa! Naše známá Anna Eifert skončila pátá, byla po prvním kole 25. Můj favorit Silas Boogk v rozhodujícím okamžiku na rovném koberci zakopl, možná v životě poprvé a naposled, a pes zaběhl kam neměl… Další můj oblíbenec Molina Aragones ze Španělska (dříve běhával na MS s několika malými knirači) přišel o celkové druhé místo jen díky přehlédnutí pana rozhodčího. Celá hala viděla, jak se Angie (BC) odrazil levou zadní ze zóny…

Cítím jako mou povinnost se zmínit o Světlaně Tumanové. Už teď vidím úsměvy všech mých přátel, kteří toto čtou. Proč? O tom až jindy. Kdyby někdo zveřejnil statistiku získaných medailí z MS, tak nejlépe na tom je právě Světlana. Pokud se nepletu, tak se svým špicem Osbornem získala v jednotlivcích small všechny medaile, včetně zlaté. Určitě něco získala v družstvech a letos, kdy startovala se čtyřmi psy (!!!) – s dvěma BC, šeltií a špicem, získala titul v družstvech medium a bronz v large jednotlivcích. Určitě uznáte, že to zaslouží naše ocenění.

Přátelé, vracím se na začátek mého článku. Mistrovství světa je svátek agility. Kdo ho chce prožít a pochopit agility s heslem „Agility is fun“, musí jet na MS, třeba příští rok do Finska.

Pro většinu týmů je MR vrchol sezóny. Závod, při kterém se sejdou nejlepší týmy z celé ČR. Najednou my z Moravy poznáváme lidičky a jejich psy, které jsme ještě neměli možnost vidět, a že to umějí i v západních nebo v severních Čechách není pochyb. Chtěl jsem tím naznačit, že MR není jen závod, ale i společenská událost. Vzpomínám si, že když jsem přijel na první MR do Třebíče, tak v sobotu večer bylo společenské setkání s občerstvením formou švédského stolu, docela jsme koukali a zároveň jsme pochopili výlučnost tohoto závodu.

O organizaci

Po dlouhé době se MR uskutečnilo venku, byl to velký risk, umíme si samozřejmě představit katastrofický scénář, kdy prší a poslední z 83 závodníků (large) dobíhají nebo spíše doklouzávají po rozbahněné trávě – ale ne v Žamberku. Bylo pěkné počasí a tráva, po které se běhalo, byla kvalitní. Organizační tým vedeným Ivanem Vrkočem odvedl výbornou práci, události stojící za napsání nebyly v jejich popisu – mám na mysli například změny v časovém plánu na poslední chvíli, ne všichni byli neustále přítomni a potom docházelo k nepříjemným překvapením… Kuriozní situace nastala při prohlídce před finále large, hlasatel oznámil prohlídku první skupiny (sedm minut?) a minuty ubíhaly, po 13 minutách jsem se ozval, paní mně odpověděla, že od toho tam není. Věřil jsem jí, ale požadoval jsem stejnou dobu prohlídky i pro druhou skupinu, což bylo splněno.

O účastnicích

Dvěstě týmů – to je dost! Bohužel jsem neviděl všechno (to je nevýhoda závodů současně probíhajících na dvou parkůrech), ale objevily se nové „hvězdy“ – tak především Bára Sajdoková v mediích, naprosto skvělé výkony a zasloužený titul. Ve small Adélka Králová ač s jednou chybou výkonostně vysoko nad ostatníma, následuje Honza Strnad a Andrea Pisaříková. Určitě budou šlapat na paty současným repre! Tradičně největší konkurence se sešla v large, i když výsledky byly jiné, nejlepší výkony podali známé tváře – repre tým a Martin Nehyba.

Krásná fotka z MR od Tomáše Seemanna

O rozhodčích

Dámy z Finska Hannele Lummeranta a Ritva Heralla (krásná jména) dělaly, co mohly, ale to bohužel nestačilo. Některé parkůry byly velmi lehké – konkrétně oba jumpingy v large by mohly nést označení jedničkové. Finále large bylo o něco těžší, ale zase se skákalo na překážkách vysokých 59 cm! Ale umím si představit, že by dokázaly reagovat na prosbu: „Milé dámy, toto je mistrovství, a proto žádáme odpovídající tzn. těžké tratě.“, prosba prokazatelně nepřišla… K zamyšlení je i, proč zveme na MR zahraniční rozhodčí. Určitě mělo velký význam si zvát rozhodčí, kteří následně „pískali“ MS. Ale v tomto případě bych ušetřil a pozval např. Tondu G. a Lenku P. a vsaďil bych se, že by disků přibylo. Posledním během a vrcholem mistrovství bylo finále large – není v silách jednoho rozhodčího, navíc určitě unaveného, posoudit 82 týmů, resp. zóny, v kuse bez přestávky! Výsledkem byly chyby v posouzení sestupné zóny u áčka u posledních startujících. Pokud to máte natočené, sdělte mi svůj názor.

O nás.

Musím se přiznat, měl jsem strach, Axinka byla v červenci na kastraci a tak je jasné, že trénink nic moc. Prioritou byly družstva a měl jsem být oporou, bohužel jsem udělal jednu chybu (náběh do slalomu) a to nás stálo druhé, třetí místo. V jednotlivcích po jumpingu 4. místo a jen 0.65 sec od prvního místa nebylo špatné a navíc jsem si dost věřil. Ve finále se Axinka předvedla, bohužel s mávnutou zónou na áčku – bez komentáře. Možná to byl její poslední běh na MR, protože příští rok ji bude skoro 10 let.

Axinka (Foto: Tomáš Seemann)

Určitě to bylo povedené mistrovství, v pěkném prostředí a za ideálního počasí se bylo na co dívat. Přesto bych uvažoval o návratu do haly. Je to prestižní závod a běhání v hale má své „kouzlo“ a navíc je tu jistota stejných podmínek pro všechny a důstojného zakončení. To vše platí jen v případě kvalitního povrchu, ne na klouzavém koberci.

A odpovím si hned – jedou ti, co nejlépe prošli kvalifikačkami. Potom si můžeme položit otázku – byly kvalifikační kritéria postaveny tak, aby nominovaní byli skutečně nejlepší pro takovou akci, jako je mistrovství světa, a mají šanci na úspěch?

V posledních letech se organizace a systém nominace v kvalifikačních závodech neustále měnil. Vždy se našli zastánci i odpůrci. Určitě tomu bude stejně i do příštích let, ať bude team leader kdokoli. Důležitý je princip – team leader má jasnou pravomoc při stanovení nominačních kriterií a na druhé straně také odpovědnost za výsledky na MS. Team leader musí mít jasnou představu, co všechny na MS čeká. I proto by se mělo respektovat pravidlo obvyklé i v jiných sportech – trenér, vedoucí týmu, by měl být vždy bývalý reprezentant, který si vším prošel na vlastní kůži…

Na kvalifikačkách jsem se byl podívat, byly to velmi náročné závody, hodně běhů (navíc sekvence, které nic neřešily), horké počasí a těžké parkůry. Výsledky tomu odpovídaly – hodně chyb i disků. Za pozornost určitě stojí Opavské výpadky reprezentačních opor, v sobotu Dana Sedláková, v neděli Radovan Liška, Eva Lačňáková i Adélka Králová. U Radovana i Evy k tomu pomohly i zdravotní příčiny.

Osobně mě mrzí, že nebyly nominovány Eva a Dana. Obě dvě mají psy pro MS, v rychlosti mohou konkurovat nejrychlejším týmům, navíc mají zkušenosti – i to rozhoduje na MS. Navíc dle koncepce mohly být nominovány (byly první nepostupující).

Naopak jsem velmi nadšený z repre týmu large. Myslím, že právě tady máme v družstvech největší šance (můj předpoklad na složení družstva Edrová, Vaškebová a Klimešová). I Honza má v jednotlivcích šanci na výborné umístění.

Olga Edrová (Foto: Ivan Golka)

Martina Vaškebová (Foto: Ivan Golka)

Martina Klimešová (Foto: Ivan Golka)

Honza Smoček (Foto: Ivan Golka)

A nám ostatním jen zbývá všem držet palce a fandit – nejlépe přímo v Norsku (jdu příkladem).

O závodech má smysl psát, když se píše aktuálně. To v tomto případě není ani náhodou, ale přesto se musím k Mezinárodnímu mistrovství Border kolií vrátit. Vzhledem k některým zajímavým výsledkům je to má „povinnost“.

Ve Zbraslavi jsem prožil naprostou euforii i totální zklamání (to jsou silný přívlastky…). Ale pěkně popořádku.

Mistrovského závodu se zúčastnilo 81 psů, další si zaběhali např. v závodě štěňat, starých pejsků (oldies) nebo ve zkouškách. Zajímavá byla účast Maďarky Anny Eifert, druhé na MS FCI s krátkosrstou úžasně rychlou fenou a Litevce Valciukiena Algirdase, účastníka MS FCI v Basileji.

Pro všechny to pro nás bylo především setkání na skvělé akci a mnozí chtěli navíc ještě vyhrát. Já jsem patřil mezi ty první, ale tajně jsem doufal v to druhé. Co bych taky chtěl – bez tréninku a s Axinkou, která skoro patří do kategorie Oldies.

První závod (Speciální jumping) a překvapení pořadatelů – výsledky jsou až do vyhlášení tajné (a vyhlašuje se od desátého místa) no nikde stále nejsem až… druhé místo – Ateax Ayky, rychlejší byl jenom zmiňovaný litevec, o 13 setin… To mě tedy navnadilo. Ale nejdůležitějším během prvního dne byl Mistrovský jumping. Startoval jsem čtvrtý, přede mnou a po mně Martina Vaškebová a Radanka Růžičková (mé milé kamarádky co spolu trénujeme )… a já jsem udělal to, co se dělat nemá a náhlédl jsem přes rameno zapisovačů do výsledků… A velké zklamání!!! Ze zatím sedmi doběhlých psů čtvrté místo a to má běžet ještě 74 startujících… tak jsem se sebral a odešel jsem se dívat na fotbal (ČR : Wales). Po skončení jsem velmi skromně nahlédnul do výsledkové listiny, a, přátelé, zde následuje odpověď na otázku: „Odkud pocházejí nejrychlejší BC?“.

Má výpověd by byla naprosto neúplná, kdybych se nezmínil o skutečnostech, které provázely celé mistrovství. Skvělá organizace, originální nápady a pěkné ceny – za to všechno „mohli“ Honza Smoček, Míša Bakrlíková, holky ze Psí školy Na Ostrově, zpracovatel výsledků Ivan Golka a další. Rozhodčí Lenka Pánková a Andri v. Bosh byli originální a přesní. Ještě se vrátím k Honzovi Smočkovi – když jsem ho viděl druhý den, jak vše organizoval a nechal na sebe padat proudy vody (neměl pláštěnku ani nic nepromokavého), tak jsem měl dojem, že jeho poslední přání je umřít pro agility přímo na place… ale je tu a dokonce se kvalifikoval na MS FCI v Norsku.

Samozřejmě mi zbývá doplnit průběh druhého mistrovského běhu – agility. Andri v. Bosh postavil docela těžkou trať, kterou komplikoval místy i silný déšt. Výsledky tomu odpovídaly – hodně chyb i disků, ale o to víc jsme si s Axinkou věřili. Postavil jsem ji před start a jako vždy jsem šel dopředu, otočím se a Axina (snad poprvé za ty léta) už stojí vedle první překážky. Tak jsem se vrátil a, než začínat s jedním odmítnutím, postavil jsem ji před start (disk) a zaběhli jsme bez chyby a o tři setiny v nejlepším čase… strašný pocit, byla to asi naše poslední šance, jak s Axinkou tento titul získat. Ale agilitní život jde dál a nás čeká další radosti i zklamání.

Přátelé omlouvám se za pozdní reportáž, v naší vesnici se pokazilo wi-fi.

V sobotu brzo ráno jsem vyrazil do České Skalice na kvalifikačky. V pohodě a bez nervozity (diváci většinou nervózní nejsou) jsem přijel do pěkného kempu u přehrady Rozkoš. Byl jsem tu poprvé a byl jsem překvapen – hodně prostoru pro lidi i pro psy, několik levných bufetů a navíc voda. Dakota se v ní zase předváděl a neměl konkurenci. Hlavně velké skoky přes pět schodů do mělké vody a následný úprk z mělčiny do hloubky byl efektní… náhodní kolemjdoucí si mysleli, že se ve vodě prohání tuleň.

Letošní účast byla dost vysoká – 73 týmů nepamatuji. Někteří běhaly i s více psy, tak jsem se zeptal, kterýmu dávají přednost, resp. kdo má větší šance.

Honza Smoček: „Víc věřím Rohanovi, a proto i prohlídku budu řešit podle něj, docela si věřím, máme natrénováno.“

Honza Smoček

Martina Klimešová: „Byla bych ráda, aby se víc prosadila Joyce, ale myslím, že nakonec Bára bude lepší. Ve small máme s Ulinou šanci. Nemám strach, že bychom špatně dopadli.“

Martina Klimešová

Nikol Hanačíková: „Jackyna dělá méně chyb, ale Grey je rychlejší, měl by na MS více šancí. Jak to dopadne nevím…“

Nikol Hanačíková

No a ještě účastník tří MS FCI – Martina Kučerová: „Nevím, Blackyna není úplně v pořádku, minulý týden kulhala…“

Martina Kučerová a Blackyna

No výsledky jsou známé a každy si může udělat svou představu. Já se můžu podělit jen o můj subjektivní pocit.

Ve small excelovala (jinak se to nedá napsat) Adélka Králová a potom dlouho nic, ale pozor, toto srovnání by dopadlo stejně i ve většině zemí.

V medium je situace nejvyrovnanější. Osm běhů mělo šest různých vítězů. Jenom Olina Edrová vyhrála vícekrát. Ale na druhé straně rozhodování o nominaci bude snažší, protože polovina úspěšných je bez PP.

A jsme u Large – slovy mého něměckého šéfa – kataštrófa… Tady musím být sebekritický, mé věštění v jednom z předešlých článků o prosazení mladých týmů bylo naprosto vedle. Uspěly pouze dva týmy – Martina Klimešová s Bárou a Olina Edrová s Džoim a myslím, že si tím dost výrazně řekly o nominaci. A tak se stalo, že v nominaci pro evropský pohár jsou týmy, které byly z osmi běhů 5× a v jednom případě 6× DIS. Je to normální?

A příčiny? Dovolím si je napsat:

1. nervozita – přece jenom jde o hodně, být na MS FCI je pro většinu z nás vrchol.

2. těžké tratě – teď budu psát taky o sobě – nejsme zvyklí běhat těžké tratě, ideální je pro nás taková lehčí běhavá dvojka, tzn. čtyři, pět překážek do do oblouku, vyřešit těžší situaci a hajdy do cíle. Když některý rozhodčí postaví něco zapeklitého, nelíbí se nám to a taky to náležitě komentujeme. A tím vytváříme nepřímý tlak na rozhodčí, a proč by oni měli být ti zlí… a tak „staví“ a my jsme spokojeni…

3. únava – a to psů i lidí. 12 běhů za dva dny je hodně, klesá koncentrace a neúspěch v jednom z běhů zvyšuje i psychickou únavu v dalším běhu.

4. rozložení parkůru – už slyším reakce – no to je ta hlavní příčina, to předešlý jsou hlouposti. Je pravda, že MS se běhá na rozměru 30×50 m, překážky jsou od sebe dost daleko, situace se řeší zase ve větší rychlosti a pomalý pes nemá šanci. V sobotu vzdálenost překážek odpovídala small a medium, pro large byly dost „nahuhňané“. Především mladí psi doskakují někam daleko a pak není čas ani prostor je „uřídit“.

5. a naposled zkušenosti – i ti co neuspěli je získávají, vědí co příště mají udělat lépe a jak se připravit na Opavu a nebo na příští rok.

Ale příští rok bude v nominaci large o jedno místo méně, protože se zúčastníme s Dakínkem

Děkuji za fota Nikol,Honzy a Martiny Kučerové Standovi Maškovi a za foto Martiny Klimešové děkuji Martině Binarové.